Princip omezené důvěry

Ústavní soud: Můžete za nehodu, i když ten druhý nedodrží pravidla?

Sražená chodkyně
Zdroj: Profimedia
Ilustrační snímek.

Můžete se bezpodmínečně spolehnout na to, že ostatní řidiči dodržují pravidla? A nebo musíte za volantem neustále počítat s tím, že někdo pravidla nedodrží? Odpověď se snažil najít Ústavní soud. A zastal se řidiče, který v nepřehledné situaci srazil starší chodkyni.

Vyjíždíte z vedlejší silnice, na hlavní, provoz vypadá klidně, v šeru vidíte přijíždějící vozidlo, které je však ještě hodně daleko… Vjíždíte do křižovatky, jenomže auto se po hlavní přiřítí neočekávaně rychle, protože jeho řidič zjevně nedodržuje rychlostní limit. Následuje tvrdá srážka.

 

Kdo za nehodu může? Ten, kdo nedal přednost, i když auto na hlavní bylo ještě v "bezpečné" vzdálenosti? A nebo šofér, který na hlavní nerespektoval předepsanou rychlost?

 

Jiná situace: Jedete městem, viditelnost je snížená, dodržujete předpisy. Najednou vaší pozornost zaujme chodec na protějším chodníku. Chová se podivně, tak s obavami sledujete, co udělá. V tu chvíli vám ale do cesty z druhé strany nečekaně vstoupí jiný chodec. Nestihnete zareagovat a neštěstí je na světě.

 

Jste automaticky vinen? Nebo nese svůj podíl i chodec, který přecházel tam, kde neměl?

 

 

Právě takovou situací se teď zabýval brněnský Ústavní soud. A posuzoval i takzvaný "princip omezené důvěry v dopravě."

 

Tento princip vychází z teorie, že řidič i v krizových situacích může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak.

 

Může se tedy řidič spolehnout na zodpovědnost ostatních, nebo musí být pořád podezřívavý? Pochopitelně záleží na okolnostech, ale Ústavní soud je toho názoru, že: "princip omezené důvěry v dopravě nelze vykládat tak, že řidič vždy musí předpokládat porušení pravidel silničního provozu jinými účastníky."

 

Je to logické… Pokud bychom každého účastníka silničního provozu předem podezřívali, že nedodrží rychlost nebo ignoruje značky či semafory, celý systém pravidel v dopravě by se zhroutil.

 

Ústavní soud se proto zastal řidiče, který v Praze srazil starší chodkyni a soudy mu za to vyměřily šestiměsíční trest s roční podmínkou za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Podle Ústavního soudu však rozsudky nerespektovaly jeho právo na soudní ochranu podle Listiny základních práv a svobod.

 

Co se přesně událo:

Řidič projížděl ulicí před osmou večer za tmy a mírného deště podle všeho rychlostí maximálně 36 km/h. Na protějším kraji vozovky viděl staršího muže, který značně gestikuloval a hlasitě volal. Šofér mu věnoval pozornost a včas si nevšiml, že mu z druhé strany do cesty vstupuje starší žena, na kterou její manžel z protější strany silnice křičel a mával. Žena přecházela mimo přechod pro chodce a ne kolmo k místu, kam měla namířeno. Auto ji srazilo.

 

Podle předchozích rozsudků se "řidič osobního motorového vozidla dostatečně nevěnoval řízení a nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, v důsledku čehož narazil do ženy přecházející vozovku."

 

Řidič neuspěl s odvoláním u pražského městského soudu, ani s dovoláním u Nejvyššího soudu. Proto se obrátil na Ústavní soud - znalci podle něj posuzovali celou situaci "od stolu" a nepřihlédli k podmínkám na místě.

 

 

Ústavní soud poprvé soudům uložil, aby znovu vyhodnotily podmínky viditelnosti, které panovaly na místě v době střetu a znovu se zabývali otázkou reakční doby řidiče v daném místě a čase.

 

Stěží zvladatelná situace

Soudy však i nadále trvaly na vině řidiče. Ten se tak znovu domáhal svých práv daných Ústavou. A Ústavní soud se ho zastal i napodruhé. "Situace, kterou vytvořili dva dospělí účastníci silničního provozu v jeden okamžik na dvou místech vozovky neopatrným a bezohledným chováním, byla neočekávatelná a objektivně stěží zvladatelná," popsal v pondělí ve svém rozhodnutí, ve kterém případ vrátil obvodnímu soudu.

 

Řidič podle Ústavního soud může být odpovědný za následek nehody "pouze v situaci, kdy bude prokázáno, že řidič gestikulujícímu účastníku věnoval pozornost nepřiměřeně dlouho a tím porušil potřebnou míru opatrnosti. Hledisko vyššího věku manžela poškozené a poškozené, kteří se pohybovali bez viditelných známek omezení, za daných okolností nehraje roli."

 

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná a není důvod na posuzovanou věc princip omezené důvěry v dopravě neaplikovat. "Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinou nedbalostním trestným činem, musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala a jednala tedy zaviněně. Soudy musí v tomto smyslu pečlivě zkoumat objektivní i subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti," dodává mluvčí Ústavního soudu Miroslava Číhalíková Sedláčková.


 

 

Ústavní soud zároveň připomněl, že v provozu nastávají situace, u kterých prostě není možné prokázat něčí zavinění. I tak je ale možné vztahy mezi řidičem a poškozeným spravedlivě vypořádat. Náhrada škod by měl jít z povinného ručení - v případech, kdy není vina jednoznačně prokázána, pojišťovny často dělí míru zavinění mezi oba dotčené účastníky provozu.

 

"Zákonodárce si byl vědom zvýšených rizik spojených s provozováním dopravy, a proto povinnost k náhradě újmy způsobené z provozu dopravních prostředků stanovil jako povinnost objektivní (či dokonce absolutní, byla-li škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu), nezávislou na zavinění," dodává tisková mluvčí Ústavního soudu.

Související témata:
TN.cz